BÄRENREITER FACSIMILE
Documenta musicologica II/42
Symfonie č. 9 d moll op. 125 Ludwiga van Beethovena, jeho poslední dokončená symfonie, vstoupila nejen do hudebních dějin jako průlomový čin v žánru symfonie, ale svou závěrečnou větou s vokální složkou (sóla a sbor) na text Schillerovy ódy „Na radost“ se stala humanistickým apelem vyzývajícím ke sbratření všech lidí. Komu chtěl Beethoven tento apel ve své době vyslat a jak se názory na něj v průběhu času měnily, popisuje ve svém komentáři k faksimilii významný badatel Lewis Lockwood.
V roce 1972 bylo hlavní téma poslední věty Evropskou radou označeno za evropskou hymnu a v roce 1985 bylo Evropským společenstvím přijato jako jeho oficiální hymna. V roce 2001 byl rukopis zapsán do světového kulturního dědictví UNESCO.
Jonathan Del Mar, renomovaný znalec Beethovenových děl, se v úvodním slově zabývá některými pozoruhodnými místy v rukopise a umožňuje čtenáři nahlédnout do tvůrčího procesu skladatele. Zaujme už samotný velkoformátový papír, který Beethoven použil pro některé pasáže a který jasně ukazuje na rozsáhlý interpretační aparát. Škrty, které byly později zčásti vráceny zpět, dokumentují, jak se Beethoven potýkal s finální verzí hudebního textu a zdokonaloval jej až do posledního detailu.
Historie autografu odráží část německých dějin: po válečném přesunu na různá místa se jeho hlavní části sice vrátily do Berlína, ale nejprve byly odděleny berlínskou zdí a teprve v roce 1990 byly znovu spojeny. Tuto historii mapuje v publikaci Martina Rebmann, vedoucí hudebního oddělení Státní knihovny v Berlíně.
Faksimile poprvé představuje všechny části autografu, včetně stránek uchovávaných v Bonnu a Paříži, jakož i party trombonů a kontrafagotů. První vydání této faksimile (2010) získalo prestižní ocenění „Best Edition 2011“ Svazu německých hudebních nakladatelů.
